SMS soutěže o ceny
Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Se začátkem panování třetí dynastie se v Egyptě začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. Kr.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
18. prosince 1914 prohlásila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po jeho smrti roku 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu´ád. Britové zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech.[3] Omezení dovozu zboží podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu. Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit. Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit.
Tunisko je především arabskou zemí. Na každém kroku se tu setkáváte s jejich kulturou a zvyky. Tunisko převzalo i jejich náboženství – islám. Islám je jedním z nejmladších monoteistických náboženství. Stalo se i druhým nejpočetnějším náboženstvím (podle počtu stoupenců). Islám pochází z Arabského poloostrova a jeho překlad znamená „odevzdání se Bohu“.
Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD) dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný.
Zemědělství je zdrojem obživy pro asi 20 % obyvatel. Pěstuje se pšenice, ječmen, olivy, rajčata, melouny, citrusy. Významný je rybolov a chov ovcí. Z nerostných surovin je nejvýznamnější těžba fosfátů, ropy, zemního plynu a soli. Mezi významná průmyslová odvětví patří potravinářství, petrochemie, průmysl chemický, textilní a hutnický. Zemědělství je zdrojem obživy pro asi 20 % obyvatel. Pěstuje se pšenice, ječmen, olivy, rajčata, melouny, citrusy. Významný je rybolov a chov ovcí. Z nerostných surovin je nejvýznamnější těžba fosfátů, ropy, zemního plynu a soli. Mezi významná průmyslová odvětví patří potravinářství, petrochemie, průmysl chemický, textilní a hutnický. Kromě již zmíněného legendárního města Kartága a plážových rezortů se v Tunisku můžete vydat prozkoumat řadu dalších zajímavých lokací. Drobnou nevýhodou ale bude, že jsou od sebe poměrně hodně vzdálené. Můžete navštívit starobylá města Monastir, Souse, Port El Kantaoui nebo Hammamet, která patří vedle hlavního města Tunis k těm největším a nejvýznamnějším městům Tuniska.
Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k Parlamentu. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá pakty.
Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že (slovy André Mauroise) „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“. Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy — Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími.
Francie se skládá z 26 regionů. Ty jsou dále děleny do 100 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 22 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylé čtyři jsou tvořeny vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako Zámořské departmenty a regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka D.R.O.M.).
Ke konci 2. světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli V. Vasarelym a F. Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César, Spoerri, Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie stotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad.
Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n.m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).
Poslanecká sněmovna má 630 členů, senát 326, z toho 10 na doživotí (bývalí prezidenti a jiní ústavní činitelé). V Evropském parlamentu připadá Itálii 78 křesel a v Radě EU celkem 29 hlasů. Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně se Spojeným královstvím, Německem, Lucemburskem a Francií je zakladatelem Evropské unie (EU). Itálie je třetím nejbohatším státem Evropy a šestým ve světě (2009). Politicky je Itálie jedna z nejdůležitějších zemí Evropské unie. Urbanizace dosahuje 67%. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Všechna velká italská města se potýkají s rychlým úbytkem obyvatel. Nejlidnatějšími městy jsou: Řím (Roma) - 2 774 000 obyvatel; Milán (Milano) - 1 256 000 obyvatel; Neapol (Napoli) - 1 004 000 obyvatel; Turín (Torino) - 903 000 obyvatel; Palermo - 687 000 obyvatel; Bologna - 374 000 obyvatel; Janov (Genova) - 610 000 obyvatel; Florencie (Firenze) - 356 000 obyvatel; Bari - 317 000 obyvatel; Catania - 313 000 obyvatel; Benátky (Venezia) - 272 000 obyvatel.
Zákonodárnou mocí Spojeného království je parlament. Podle doktríny parlamentní suverenity je nejvyšší zákonodárnou autoritou země. Je dvoukomorový, sestává z volené dolní komory parlamentu a nevolené Sněmovny lordů jejíž členové jsou většinou jmenováni. Dolní komora má 646 přímo volených členů, Sněmovna lordů pak přibližně 700 členů, ačkoliv jejich počet není přesně stanoven - skládá se z dědičných i nedědičných pairů a biskupů anglikánské církve. Bývalou dědičnost křesel zrušil Zákon o sněmovně lordů z roku 1999, který povolil dědičnost místa jen 92 pairům. Zákon o unii z roku 1800 spojuje Království Velkou Británii s Irským královstvím, jež bylo postupně ovládnuto mezi roky 1541 a 1691 uzavřením dohody z Limericku do státního celku Spojené království Velké Británie a Irska. Nezávislost Irské republiky se datuje od roku 1922, kdy následoval zákon z roku 1920 o rozdělení Irska na dvě administrativní části, podle nichž šest z devíti hrabství Ulsterské provincie vytvořilo tzv. Severní Irsko, ostatní části pak Irsko jižní. Z nich vznikla Irská republika. Poté byl v roce 1927 změněn název státu na název současný, tedy na Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Pojem „Velká Británie“ tak odkazuje především na tři ze čtyř zemí unie, Anglii, Skotsko a Wales, pojem Spojené království pak i na Severní Irsko jako na čtvrtou.
Británie byla důležitým centrem osvícenství s velkým filozofickým a vědeckým potenciálem a významnou literární i divadelní tradicí. Bohatství Britské říše bylo stejně jako bohatství dalších velmocí té doby dáno využíváním kolonií, jež zahrnovalo obchod s otroky, a industrializací, která nastala po roce 1750. Výrazně tomu napomohlo největší obchodní loďstvo světa. Na počátku 19. století byl nicméně schválen zákon o zrušení otroctví a Spojené království se tak stalo prvním státem světa, který tento obchod trvale zakázal. Je konstituční monarchií složenou ze čtyř zemí: Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Současnou hlavou státu je královna Alžběta II., jež je zároveň hlavou dalších třinácti států Commonwealthu, například Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a Jamajky. Takzvanými britskými korunními závislými územími jsou Ostrov Man a Normanské ostrovy. Jako takové jsou vlastnictvím Britské koruny, nejsou součástí Spojeného království, jsou s ním pouze spojeny federací známou jako Britské ostrovy. Pod suverenitu Spojeného království spadá též čtrnáct tzv. zámořských území jež jsou zbytky bývalé Britské říše.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi. Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Nejvyšší horou je Pico de Teide (3720 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.
Po skončení války, se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky, díky přílivu zahraničních měn. Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4-6%. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a Chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, která dosahuje hranice 12%. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, což je i způsobeno odporem veřejnosti.
Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce. Záhřebská župa, Krapinsko-zagorská župa, Sisacko-moslavinská župa, Karlovacká župa, Varaždinská župa, Koprivnicko-križevecká župa, Bjelovarsko-bilogorská župa, Přímořsko-gorskokotarská župa, Licko-senjská župa, Viroviticko-podrávská župa, Požežsko-slavonská župa, Brodsko-posávská župa, Zadarská župa, Osijecko-baranjská župa, Šibenicko-kninská župa, Vukovarsko-sremská župa, Splitsko-dalmatská župa, Istrijská župa, Dubrovnicko-neretvanská župa, Mezimuřská župa, Záhřeb.
V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku illyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Během 2. - 1. století př. n. l. vytvořili Římané na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také toto území. Od 7.století se zde začali usazovat Slované, kteří později vytvořili jednotný chorvatský stát. Prvním chorvatským králem byl Tomislav I. z dynastie Trpimírovců. Roku 1102 bylo chorvatské království spojeno personální unií s uherským státem. někteří historici se však domnívají, že šlo spíše o anexi.
V období 1945-1990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou. V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko a v červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Chorvatsko dnes usiluje o vstup do Evropské unie, který by se mohl uskutečnit roku 2010.
Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Býv. jugosl. republika Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Iónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Většina Řeků (95 – 98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanté a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství.
Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Býv. jugosl. republika Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Iónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Eubója nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Iónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1160 kilometrů.